Jaký přístup k porodu vybrat

Také jste již slyšeli tradiční otázku našich maminek: „Kdo tě bude rodit?“ popřípadě „Kdo tě rodil?“ I mě se moje máma takto zeptala. Myslím, že je to nesmyslná otázka. Vždyť rodit budu jen já a ne nikdo za mě. Já mám miminko v bříšku. Ze mě musí miminko na svět. Já ho nosím 9 měsíců. Tak kdo by měl rodit za mě? Rodím já, a proto chci mít porod maximálně pod vlastní kontrolou. Jen já budu rozhodovat, co se bude dít se mnou a mým miminkem. Nikdo jiný za mě rozhodovat nesmí!

Porod v porodnici s alternativním přístupem

Pokud se rozhodnete pro porod v porodnici s alternativním přístupem, dobře si ověřte z věrohodných zdrojů, zda taková porodnice umožňuje alternativní přístup porodu ve všech 3 dobách porodních. Často se stává, že vám v porodnici sice sdělí, že vanu k porodu mají, sprchy jsou tam také k dispozici, mají tam i míč, porodní vaky, stoličky a mnohé další, ale fakticky tyto pomůcky používají jen v 1. době a na druhou dobu skončíte na lehátku v klasické pozici. Maminkám, které chtějí rodit své dítě do vody nebo za pomocí gravitační síly v kleče, sedu na porodní stoličce, vaku nebo ve stoje u žebřin či lana, doporučuji opravdu vše ověřit. Nebojte se zeptat porodních asistentek při prohlídce porodnice a klást jim konkrétní dotazy. Mnohdy se stává, že pomůcky k dispozici jsou, ale lékaři mají jiné přesvědčení.

Pokud jste takovou porodnici našly, gratuluji Vám! Je to výborná alternativa pro maminky, které chtějí rodit přirozenou cestou, a přitom mít v záloze lékařský tým pro případy nouze.

I mně se podařilo najít takovou porodnici pro můj první porod. Sice nebyla v místě mého bydliště, ale ani 1,5 hodiny trvající cesta mě nijak neodradila. Tehdy jsem při rozhodování, jakou alternativu porodu zvolit, brala v úvahu fakt, že nevím, jaký porod je. Chtěla jsem mít klid na porod, do kterého mi nebude nikdo zasahovat, a zároveň jsem netušila, zda přeci jen, jako prvorodička, nebudu potřebovat pomoci. Se svým gynekologem jsem si dohodla návštěvy až do doby porodu, tudíž pravidelné kontroly ozev plodu na kardiotokografu prováděl on a já nemusela dojíždět do porodnice, jak je běžným zvykem.

Porodnice se zaměřením na alternativní přístup přijímají maminky jen s fyziologickým průběhem těhotenství. Miminko musí podle prenatálních vyšetření jevit známky naprostého zdraví. Příjem rodících maminek je pouze od 37. týdne těhotenství výše, neboť porodnice nemusí mít neonatální jednotku pro nedonošené děti. Pokud mamince odtekla plodová voda, musí být naprosto čistá bez sebemenšího zakalení.

Porod v takovéto porodnici byl pro mě skvělý a v dobrém slova smyslu nezapomenutelný. Po přijetí jsem byla, spolu s manželem, odvedená do pokoje, který byl v následujících dnech pro nás ubytováním. Vypadal jako ložnice nebo obývák u nás doma a měli jsme vlastní koupelnu a toaletu. Neocenitelný byl pro mě přístup personálu. Ozvy plodu ke mně chodila pravidelně měřit porodní asistentka. Měla při sobě přenosnou drobnou krabičku, pomocí které, po přiložení na břišní stěnu, během několika sekund zjistila srdeční akci miminka. Lékař chodil na kontrolu jen zřídka. Vnitřní vyšetření prováděl také jen minimálně, a to z toho důvodu, aby se nezavlekla případná infekce k hlavičce miminka. Manžel měl na starosti kontrolu nad tím, co a v jakém množství jím a piji a toto i kontrolovala porodní asistentka. Pokud jsem na nic chuť neměla, oba mě přesvědčovali, abych něco snědla a měla tak dostatek sil na závěr porodu. Manžel nešetřil chválením, pomocí při uvolňování a v závěru i mentálním povzbuzováním, že vše zvládnu. Ačkoli jsem neměla na jídlo vůbec chuť, velmi jsem ocenila jeho „práci“ v závěru porodu, kdy jsem měla dostatek fyzických i mentálních sil. Jakmile se dcerka narodila do vany, lékař mi ji podal na břicho a spolu s porodní asistentkou poodešli do ústraní. Pediatr pozoroval novorozence též zpovzdálí a my se s manželem těšili nad naší dcerkou. Po několika minutách vyzval lékař manžela k přestřižení pupeční šňůry a manžel nesl miminko na ošetřovnu, kde bylo ošetřované miminko i já. Obě jsme na sebe viděly. V rámci šetrného přístupu k miminku se novorozenec po porodu pouze váží. Měří se až při propouštění z porodnice. Miminko je u maminky v bříšku celou dobu skrčené, proto protažení kloubů, které je nutné ke změření délky novorozence, je příliš násilné a stresující. I má dcerka byla tedy pouze zvážena a až po 4 dnech byla odhadnuta její délka. Dcerku v rámci ošetření po porodu sestra vůbec nemyla, jen ji suchou plenou utřela, protože dětský „mázek“, s nímž se děti rodí, je nejlepší ochrana jejich pokožky. Teprve až po 2 dnech byla dcerka umytá čistou vodou bez použití kosmetických přípravků.

Po ošetření jsme šli na pokoj společně všichni tři. Já ještě týž den prohlásila, že porod není vůbec tak strašný, jak se říká, a klidně bych mohla rodit znovu zítra. Vnímala jsem při porodu ohromné tlaky, které jsem nedokázala ovlivnit, ale o bolesti nemohla být řeč. Možná jsem zvládla porod takto i díky tomu, že jsem se mohla mezi jednotlivými kontrakcemi natolik relaxovat, že jsem ztrácela pojem o čase a nevnímala jsem nic ze svého okolí, jako bych spala.

Bohužel, i přestože se tato porodnice snažila vyjít maminkám a miminkům maximálně vstříc, ne vše bylo 100% nenásilné. Dcerka dostala po narození vitamín K injekčně, ačkoli ho mohla dostat v podobě kapiček do pusinky. Vzhledem k tomu, že mi odtekla plodová voda jako první známka počínajícího porodu a několik hodin jsem neměla žádné kontrakce, rozhodl se lékař kontrakce vyvolat čípkem. Podle naší legislativy se dítě musí narodit do 24 hodin po odtoku plodové vody. Pro Češky bohužel. Švýcarky mají časový limit benevolentnější – mohou čekat až 72 hodin. I přes tyto dva negativní zážitky jsem se rozhodla pro druhý porod v té samé porodnici.

Porod v porodnici s klasicky lékařsky vedeným přístupem

Mé druhé těhotenství bylo opět zdravé, porod začínal opět normálně. Dcerce byly 2 roky a já jí tak moc milovala, že jsem nebyla schopná ji opustit dřív, než půjde spinkat. Nechtěla jsem, aby se stresovala, že ji maminka opouští a odjíždí na noc pryč. Kvůli tomuto pocitu jsem vyrazila na dlouhou cestu příliš pozdě. Kontrakce jsem měla po 5 minutách a čekalo mě asi 100 km jízdy autem. Přibližně po hodině jízdy jsem cestu psychicky vzdala a řekla manželovi, ať zabočí k nejbližší porodnici. Zůstali jsme tedy v porodnici s klasicky vedeným porodem, k níž jsem neměla žádnou důvěru, ale pokračovat dál v cestě jsem se bála, neboť jsem měla kontrakce po 2 minutách natolik silné, že jsem cítila konec velmi brzy.

Namísto toho, aby porodní asistentka vyhodnotila dobu porodu co nejrychleji, začala se mnou sepisovat protokol, který potřebovala pro mou registraci. Kladla mi otázky, na něž jsem musela odpovídat. Kladla je i v době, kdy jsem měla evidentně kontrakci a snažila jsem se co nejlépe uvolnit. Manželova přítomnost byla personálem tolerována, ale nebyl aktivně zapojený do dění. Kolem břicha jsem měla utažený gumový pás s elektrodami kardiotokografu (pro sledování srdečních ozev dítěte). Měla jsem ohromnou žízeň. Poprosila jsem o pití, ale asistentka mi nedala ani sklenici vody z vodovodu a dál se mě vyptávala i na informace, které měla evidentně sepsané v těhotenské průkazce. Jídlo jsem měla zakázané a o vodu jsem poprosila manžela, který se musel vrátit do auta pro naše zavazadla. Manžel nafasoval úbor a já si dovolila odmítnout porodnickou košilku a zůstala jsem ve svém tričku. Ačkoli jsem se velmi třásla zimou, musela jsem sedět připásaná k počítači a nesměla jsem si obléknout ani ponožky. Vzhledem k tomuto, pro mě velmi stresujícímu, přístupu a prostředí se mi kontrakce zpomalily a teprve až po hodině jsem porodila syna v klasické poloze na lůžku. Jakmile jsem ho viděla, chtěla jsem, aby mi ho položili na břicho, stejně jako jsem měla u sebe první dcerku po jejím narození. Žadonila jsem tak, že i pediatrička se za mě přimlouvala. Prosby ale nebyly vyslyšeny a mého zdravého syna po okamžitém odstřižení pupeční šňůry pověsily nožičkama nahoru, ačkoli již jevil známky aktivního dýchání. Činí tak podle starého mínění, aby odtekla plodová voda z dýchacích cest. Synka mi odnesli kamsi do inkubátoru – je to tak standardem. Já byla ošetřena, a teprve potom mi na výslovnou, silnou žádost mého manžela přinesli syna k nakojení. Cítila jsem ale, že už k němu necítím tak silnou vazbu a nadšení, jako jsem cítila v prvních minutách k dcerce. Po nějaké době syna odnesli opět do inkubátoru (prý pro zahřátí, ačkoli já jsem zastáncem názoru, že nejlepší inkubátor je tělo matky). Když jsem byla přeložená po nekonečně dlouhých 2 hodinách na pokoj, syna mi přivezli. Opět na výslovnou žádost mého manžela. Snažila jsem se na mého chlapečka dívat stejně láskyplně jako na dcerku po narození, ale něco mi říkalo, že je to jen dítě, které někdo sebral z hromady dětí, kterou v porodnici mají, přinesl mi ho a řekl: „Toto je tvé dítě, starej se o něj.“ Bylo mi to tak nesmírně líto. Takto jsem si uvítání synka na svět nepředstavovala. Nahlásila jsem ošetřujícímu lékaři, že po 24 hodinách opustím porodnici na „revers“. Dnes už vím, že mám právo opustit porodnici neprodleně po porodu, pokud není v ohrožení zdraví mé či dítěte.

Ranní směna dětských sester měla tendenci mi syna opět vzít, to jsem ale nedopustila a na ošetřovnu jsem jej doprovodila. V rámci péče o novorozence je nejen ošetření pupíčku, ale i neustálé mytí, jako by bylo miminko minimálně horníkem, čemuž jsem nedokázala zabránit. Můj sladký chlapeček se po 2 intenzivních mytích (po porodu v noci a u ranní směny) osypal červenými pupínky natolik, až mi bylo do pláče. Nechtěla jsem, aby mu dále ubližovali, proto jsem zakázala jakoukoli manipulaci s mým synem, a abych se vyhnula problémům s personálem, jen jsem souhlasila se vším, co mi řekli, ale nic z toho jsem nedělala.

Následující den jsem opustila porodnici na „revers“ a bylo mi jasné, že mě tady už nikdy neuvidí. Skutečnost, že ubližují mě, bych ještě přežila, ačkoli jsem tento porod snášela psychicky nejhůře, ale to, že ubližují mému dítěti, přenést přes srdce nemohu!

Musím uznat, že teprve až po roce jsem synovi s opravdovou láskou řekla, že ho miluji. Musel mě k tomu ale dovést on sám. Když jsem viděla, že má raději prarodiče než mě, uvědomila jsem si, že se k němu vůbec nechovám stejně jako k dcerce a ranilo mě to tak, že jsem se začala snažit o to, abych byla první dámou jeho srdce já. Dnes je to můj zlatý chlapeček, ale jsem bytostně přesvědčená, že právě neosobní přístup při porodu a synkovo odloučení ode mě způsobilo i počáteční neosobní vztah mezi námi.

Porod doma

Má zkušenost s druhým porodem a strach o vztah mezi mnou a třetím dítětem mě od počátku třetího těhotenství vedl k myšlence zvládnout porod doma. Argumenty byly jasné. Nechtěla jsem opustit, byť jen na jedinou noc, své dvě malé děti (dcerce bylo 3,5 roku, synovi 1,5 roku). Do porodnice, která splňovala mé požadavky, bylo daleko a cesta autem by byla více než nepříjemná. V klasické porodnici jsem skončit odmítala. Jediným východiskem, jak předejít psychickým problémům mezi mnou a miminkem, byl porod doma.

Vydala jsem se tedy na strastiplnou cestu. Nikdo v mém nejbližším okolí nepodporoval můj postoj. Nejtěžší na porodu doma je čelit všem lidem, kteří si myslí, že jste slabomyslný hazardér, který chce zabít sebe i své dítě. Já neměla sílu čelit všem těm vyhrůžkám a narážkám a diskutovat o výhodách a nevýhodách porodu doma. Proto jsem zvolila strategii nikomu nic neříkat.

Manželovi jsem oznámila, že se nechci dostat do stejné situace jako se synem. Nejprve se snažil mě přesvědčit, abych to nedělala, pak mlčel a teprve 3 týdny před porodem pravděpodobně pochopil, že to myslím smrtelně vážně, a začal mě podporovat. Jeho rodičům, kteří bydlí s námi v domě, a tudíž byli, chtě nechtě, zataženi do „hry“, to řekl on. Jeho maminka se mě zeptala, jak si představuji podrobnosti se staršími dětmi, a tatínek (naštěstí) jen mlčel. Teprve až po porodu jsem se dozvěděla, že s tím absolutně nesouhlasil, přestože i on sám se ve válečných letech narodil doma. Své mamince, tátovi a sestře jsem skutečnost oznámila až po porodu. Na všechno – zařizování, shánění informací atd. jsem byla sama.

Naštěstí jsem našla skvělé porodní asistentky s naprosto profesionálním přístupem. V těhotenských poradnách mě vždy dodaly patřičnou sílu a odvahu. Díky nim jsem získala kontakt na jiné maminky, které také rodily doma a tak jsem dostala více informací i morální podpory, kterou jsem tolik potřebovala.

Pokud některá z Vás uvažujete vážně o tom, že na svět přivedete své miminko právě doma, doporučuji Všem kontaktovat právě profesionální porodní asistentky. Nejsem natolik silná, abych i při porodu zvládla vše naprosto sama, tudíž jsem potřebovala někoho, kdo by průběh průběžně kontroloval. Má porodní asistentka měla při sobě přenosný přistroj pro zjištění srdečních ozev plodu, kterým poměrně často kontrolovala zdravotní stav miminka v bříšku. Měření netrvalo déle než půl minuty, takže já mohla nerušeně prodýchat a soustředit se na uvolňování při každé kontrakci a nerušeně relaxovat mezi nimi. Zároveň dbala nad mou kontrolou a průběžně sledovala jednak posun a průběh porodu a také můj krevní tlak a puls. Velmi jsem ocenila, když mi napovídala, jak mám dýchat, uklidňovala mě a povzbuzovala. Měla jsem ohromnou žízeň, a tak jsem mohla pít, jak jsem jen chtěla. Chtěla jsem porodit opět do vany, ale když jsem byla v teplé vodě, dcerka jakoby „stála“ na místě a kontrakce nepomáhaly k jejímu vypuzení. Porodní asistentka se tedy začala obávat, zda není dcerka stahována zpět krátkou pupeční šňůrou. Poprosila mě tedy, abych vanu opustila. Jakmile jsem vstala, při první následující kontrakci jsem dceru porodila díky vlivu gravitační síly vkleče. Musím dcerku velmi pochválit. Byla nesmírně šikovná. Vážila 4300 g a porod doma zvládla na jedničku s hvězdičkou.

Malou chvilku před narozením dcerky dorazila i druhá porodní asistentka. Obě mi položily dcerku na břicho a ona se hned přisála. Po narození vůbec neplakala, měla otevřená oči a vydávala hlásky, jako by chtěla něco povědět. Pupeční šňůru přestřihl manžel poté, co pupečník tzv. „zkolaboval“ (přestal tepat podle mé srdeční akce). Pak si jedna porodní asistentka vzala miminko, zvážila ho, ošetřila pupeční pahýlek a oblékla. Nechtěla jsem, aby dcerku myly, tudíž ji jen otřely. Mohla jsem tedy „očichávat“ její vůni stejně, jako jsem to ráda dělala u starší dcerky v porodnici s alternativním přístupem.

Mnou vybrané porodní asistentky vždy jezdí k porodům ve dvou. První přijíždí k rodící mamince na zavolání, zhodnotí situaci a sama odhadne, kdy se blíží konec porodu a přizve si druhou asistentku na pomoc. Prakticky si práci rozdělují. Jedna se stará o maminku a druhá o miminko.

Velice svým porodním asistentkám děkuji. Nebýt jich, nesplnil by se mi sen porodit šťastně dítě v klidu domova a milovat jej od první sekundy.

Na druhou stranu porod doma má i své nevýhody:

Musíte najít porodní asistentky, které mají zkušenosti s porody v porodnici i s porody mimo zdravotnické zařízení. Musí mít profesionální přístup a základní vybavení pro to, aby dokázaly včas odhadnout případné komplikace a včas doporučit odjezd do porodnice, kterou si vyberete pro „krizový“ případ.
Musíte nalézt pediatra, který bude ochotný převzít do své péče novorozence do 24 hodin po jeho narození. To znamená, že bude ochoten přijet se na dítě podívat i v den pracovního volna (přítomnost pediatra u porodu není nutná, porodní asistentky dokáží vyšetřit a ohodnotit dítě samy).
Je třeba sehnat v lékárně a zdravotnických potřebách vše, co budete potřebovat k porodu doma (seznam dostanete od porodní asistentky).
Po porodu musíte zařídit specializovaná zdravotní vyšetření novorozence (běžně se dělají v porodnici – vyšetření kyčlí, kalmetizace – očkování TBC, vyšetření očního pozadí…) a také vydání rodného listu.

Závěrem mohu jen dodat, že porod doma není pro všechny maminky, stejně jako není pro všechny maminky porod v porodnici. Těm z Vás, které potřebují mít jistotu, že budou ony i miminko zdravé, těm, které potřebují lékařskou pomoc v podobě analgezie, aby zvládly porod psychicky, těm, které potřebují pro klid duše slyšet pípat lékařské přístroje, radím, roďte v porodnici. Naopak Vy, které chcete klid, ticho, potřebujete si „zalézt do kouta“, aby Vás nikdo nerušil, Vy uvažujte o jiné alternativě. Každá maminka má právo se sama za sebe rozhodnout, jak porodí.

Více informací můžete získat v literatuře a odkazech, které jsem uváděla v předešlém článku Porod doma versus porod v porodnici.

Aktualizováno dne 21.09.2025

Autor: Mgr. Iva Bílková, FYZIOklinika s.r.o., Praha

Zdroj: Klinické zkušenosti ze soukromé praxe v oboru fyzioterapie.

Pozn.: Články prezentované na webu FYZIOklinika.cz nenahrazují odborné lékařské/fyzioterapeutické vyšetření a mají informativní charakter, tak abyste snadněji porozuměli dané problematice například po Vaší návštěvě fyzioterapeuta, lékaře nebo jiného specialisty. Cílem naší databáze článků je nabídnout Vám na jednom místě aktuálně dostupné informace o jednotlivých potížích pohybového aparátu, se kterými se můžete setkat, a to snadno pochopitelným jazykem (některá složitější zdravotní témata v zájmu snadnějšího pochopení zjednodušujeme). V případě, že na základě podobnosti zde popsaných projevů usuzujete na konkrétní diagnózu, doporučujeme Vám konzultovat Vaše potíže při osobní návštěvě lékaře nebo fyzioterapeuta. Informace zde prezentované nenaplňují znaky §2a zákona o regulaci reklamy č. 40/1995 Sb. Mohou být tedy prezentovány laické veřejnosti.